Co tohle všechno vlastně znamená aneb jedna velká nesrozumitelná báseň o životě

Pondělí v 23:25 | L.R.
Inspirováno Kvílením,( Allen Ginsberg).

Vidím roztříštěnou lahev na silnici a její lesknoucí se střepy v pouliční lampě.
Lidi, co každej den jezdí přeplněnýma autobusama do debilních prací a děti bohatejch rodičů, co pálej peníze pro zábavu.
Feťáky, svině a alkoholiky na ulicích a feťáky, svině a alkoholiky ve velkých sálech s křišťálovými lustry.
Vidím hloupý lidi v médiích. Politiky. Vidím učitele ztracené ve svém oboru nebo spíš životě.
Vidím lásku, málo lásky a rozmazaný obličeje. Pornoherečky a jejich velký kozy.
Tátu jak kupuje maso ve slevě. Hodiny, co odtikávaj můj čas.
Dítě, co ještě věří. Sebe?
Prázdný rozpraskaný talíře od polívky a mahagonový stoly. Mladý kluky a zničený ruce od práce. Noční kluby a mrtvý duše.
Světla a jednopokojový byty s růžovýma stěnama.
Hladový lidi krmený lží.
Trávu v krabičkách od balzámu na rty. Vizionáře. Potopený lodě.
Ztracený iluze a můj čas, kterej prosedím ve škole.
Absurditu. Vidím úsměvy lidí a nereálnej svět, kterej existuje jen někde v učebnicích.
Děti, co přelejzaj ploty. Zoufalý ztracence.
Noční ulice a paneláky. Zlatý zapalovače. Auta a všechno možný z druhý ruky. Život z druhý ruky. Lidi, co mě nutí a nudí.
Vidím sama sebe v půl dvanáctý večer a myšlenku na další den.
Vidím sama sebe a slyším slaboučký, sílící
Kvílení.
 

Krabice levnýho džusu

13. února 2018 v 22:25 | L.R.
21:55
Jedeme ve starý fialový dodávce a všichni jsme navlečený v zimních bundách. Smějeme se H., kterej už má dost upito z velký krabice s džusem a vodkou a nutí svoji mámu pořád a pořád dokola, aby zapla to starý radio na palubovce. Chce písničky. A dožaduje se jich už pěknou chvíli.

Popadáme se smíchy při každým jeho opilým pokusu přesvědčit ji, aby zmáčkla ten zatracenej spínač .
Já i K. jsme už úplně rudí od smíchu. Je tu teplo. Nejmíň milion stupňů. Máma H. už je pěkně rozzlobená, ale jen na oko. Má asi metr padesát a nikdy se nedokáže naštvat doopravdy. Ne, že by to nějak spolu souviselo.

Hvězdy nádherně zářej a silnice jsou prázdný. Jsme tu sami mezi loukami a lesy a dělí nás pouze dveře auta. Slyším to ticho kolem. Můžu dýchat ničím nerušenej vzduch. Napiju se z velký krabice. Sotva ji udržím v rukou. Je příšerně těžká.

Z auta jsme vyskákali u kontejnerů. H. s sebou vzal naši krabici džusu. Nutí nás, abychom pili. Hlasitě huláká a cpe nam ji před obličej. Musíme ji dopít. Netuším, co tady vlastně dělám. Nahlas se smeju.

Jsem před klubem. Kluci zmizeli v davu a já tu stojím jako sirotek. Mezi všema těma ztracenrejma lidma, co tu stojej úplně neztracený se svýma kámošema a zvrhlýma budocnostma, já sama v černých riflích a v možná moc velký bundě s krabicí od džusu v ruce. Je pro mne teď vším a jediným hmotným majetkem.

Nechávám ji na parapetu a vycházím do nekončícího chaosu. Všechny svý neděje, strachy, temnoty a myšlenky nechávám venku
Utíkám. Běžím se ztratit ještě víc mezi lidi znovunalezený temnotou.

Proč o ten nadpis tolik jde ?

5. února 2018 v 22:18 | L.R.
Poslouchám Morissona a houpu se na židli. Už tak milion minut a za tu dobu mě nenapadlo vůbec nic zajímavýho.
Taky mě dneska dvakrát málem přejelo auto. Pořád se houpu.
Přišla jsem třikrát pozdě a nikdo mi nevynadal. Neuměla jsem vůbec nic a posbírala chválu.Nechápu vesmír.
Neozvali se mi z práce, do který jsem psala a taky jsem zapomněla většinu věcí do školy. Nezáleží na tom, na ničem nezáleží.
Ušklíbám se.
Venku začalo sněžit.
Dám si zmrzlinu.
 


M

1. února 2018 v 23:57 | L.R.
Nechali nás samotný.
Po všech těch rocích špatných věcí to všechno skončilo a my zůstaly jen jedna pro druhou. Mama s tatou začali stavět nový životy a nás to vhodilo do prázdnejch ulic a naučilo dýchat špatnej vzduch předměstí. Nebát se deštů, ale lidí, kteří se vás snaží milovat. Přelízat ploty a scházet se se špatnými partami. Šíleně lhát a pochybovat. Trpět zevnitř kdekoliv venku. Kývat na sebe hlavou v přeplněným autobuse a civět na noční oblohu.Psát si zprávy ve dvě ráno a tvořit nový vesmíry. Vidět všechny ty paneláky pozhasínaný, jak naše naděje.
A já věděla, že pokaždý, když se vrátím domů, tak to vlastně neudělám. Ne jako dřív. Najdu prázný místo, kde se smály děti a rodily šíleně nádherný nápady. Nekonečný ticho a hladovou kočku. A někdy mámu. Nedokázala jsem se s ní bavit. Můj život se začal rozpadat na chození do školy a hltání prázdnoty. Cítila jsem, že lituju přítomnost. Ne sebe, ale celej vesmír kolem mě. Jak dopadl. Jak strašně osamělým se stal.
Až moc dlouho jsme dostávaly lekce a snažily se vstřebat všechnu tu lítost, která v nás zůstala a nutila nás žít tak mizerný životy. Jenže ta v tom věčným tichu vytvářela ozvěnu. Šířila se a my ji nesnášely. Nenáviděly jsme svět za to, jak se k nám zachoval a postupně začaly nenávidět každýho člověka na týhle planetě. I svý rodiče a samy sebe navzájem.



Sedím tu a v ruce otáčím sesterským náramkem, který nosí na ruce i ona. Pláču a vím, že mě slyší. Vy všichni mě slyšíte.

Pondělí

29. ledna 2018 v 23:01 | L.R.
V pondělí po škole chodím do jedný z nejvyšších budov v tomhle městě. Do sálu ve třetím patře s velkejma oknama, dřevěným obložením a laciným tmavě zeleným kobercem. Pokaždý se posadím na modrou plastovou židli a pořádně se nadechnu toho dýhovanýho odéru.
Civím na mraky za oknem. Na nádherný líný útvary prosvícený sluncem a přihlouple se usmívám. Seděla bych tu ve skoro prázdný místnosti věčnost. Klidně i dvě.

Jenže já věčnost nemám. Vytahuju noty a můj nejmilejší kus smrkovýho dvěva. Utáhnu smyčec a rozhýbu prsty.

Hraju. Hraju jakoby měl skončit svět a tyhle mraky předemnou padnout k zemi, jako kdybych už nikdy neměla vyjít ven a slyšet cokoliv jinýho. Hraju celý dvě hodiny a nevěřím tomu, že něco tak krásnýho tvořím já. Hrozně se mi líbí, že mě nikdo nevidí a neslyší. A já tu přesto sedím, hraju a existuju. Jenom sama pro sebe a pro učitelku, která mě doprovází na klavír.

Sbalím violoncello do černýho futrálu, strčím si do pusy malinový lízátko a mizím.

Každý pondělí.

Sobota1

28. ledna 2018 v 16:46 | L.R.
https://open.spotify.com/track/0mkjekH9rwp4Fg5PxzUTrd?si=gqTupEp8TK6bmZSbFskoKA


Restaurace

23. ledna 2018 v 23:05 | L.R.
Přemýšlíš o všech těch dívkách a ženách, které se ti kdy líbily.
Pochybuješ o chvílích, které jsi trávil někde jinde a semnou.
Představuješ si oči tý holky, co bydlí ve vedlejším bytě. Její vyzáblý bledý ruce a co všechno by se s nima dalo dělat.
Obdivuješ zámožný dámičky, co vídáš na plesích oděný ve zlatých šatech a chtěl bys je požádat o tanec. Aspoň jedinkrát.
Ze spaní šeptáš jméno tý černovlásky z večerky. A taky dost částo dochází víno, který neprodávaj nikde jinde.


Sedíme tu spolu. V restauraci, kde jsi mě našel.

Zírám na tebe a usrkávám vína. A taky tě miluju a potřebuju se opít.

Tak cěho se bojíš?

Opusť mě.

Zdi

20. ledna 2018 v 22:42 | L.R.
Cítím, že se mi tento text tolik nelíbí. Netuším, jak se do toho vcítit a ani jak to upravit. Ale chci, aby to tady bylo. Na všem plánuju pracovat.


Čtvrtek

11. ledna 2018 v 22:50 | L.R.
Sedím v kuchyni a jím vejce se slaninou. Teda spíš slaninu s vejcem, protože jsme ji měli hodně. V hlavě si pobrukuju nesmyslný melodie.
Moje myšlenky se slévají do beztvárný hmoty stejně jako jídlo na talíři.

Poslouchám svoji mámu, jak telefonuje a odhaduju, jakej žije vlastně život. Naleju si ještě trochu džusu.
Řeší se svým přítelem, co budou vařit k obědu v sobotu a kdo přijde na nedělní oslavu. Nebudu tu.
Stěžuje si, na různý lidi. Neznám je. Nedá se tu jíst.

Přemýšlím, co dělá většinu času, co není v práci. Popravdě to moc nevím. Jak bych mohla, když tu nebydlí.
Asi pořád řeší, co koupit k jídlu a ostatní lidi. A taky co si vzít na sebe. Myslím, že to je normální. Že tohle lidi dělají. Občas se zasměje svýmu vtipu a zavolá mi. To je skoro jedno a to samý.

Přijde mi to naprosto neskutečný.
Jen tu tak sedím v kuchyni u svýho jídla. Už přes dvacet minut. Ve čtvrtek v devět večer se svoji mámou. Zabodnu vidličku do slaniny.
Ještě pořád poslouchám její fádní stěžování na stupidní věci a přemýšlím o svých fádních a stupidních nápadech.
Nemám na co bych si stěžovala. Ani na tohle si nestěžuju. Jen o tom dost pochybuju.
Odnáším prázdnej talíř.

My se nepotkali

1. ledna 2018 v 19:31 | L.R.
Viděla jsem tě za oknem.
A jindy jsem s tebou mluvila.
Mihl ses v autobuse.
Problikl mi mobil s tvou zprávou.
Ucukla jsem, když ses dotkl mé ruky.
Párkrát tě ani neznala.
Jsem blázen.
Vídám tě ve snách a představách, které samy přicházejí a zase mizí.
Slýchám tě na milisekundy v televizi.
Vídám tě ve školním časopise.
Občas tě slyším se smát.
V davu zahlédnu tvé oči.
Pamatuju si každou tvou větu a zpozorním, když ji někdo vysloví.
Každým dnem tě hledám a nenacházím.
Objevíš se a zmizíš.
Nestačí mi pár sekund.
Blouzním.


Jsi mými ztracenými láskami a marnými nadějemi.
Hledám tě a vím, že nenajdu.

Kam dál