Sobota

31. března 2018 v 22:53 | L.R.
Sedíme v baru na kraji ulice. Venku je teplo a příšernej klid. Jako kdyby se všichni lidi z tohohle města nacpali právě sem.
Pozoruju kluka za dřevěným barem, jak obratně omývá každej půllitr. Je příšerně přirozenej. Vypadá, jak kdyby si šel o půlnoci do ledičky pro mlíko. Nic těžkýho žejo.
Civí na mě těma svejma hnědejma velkejma očima a já míchám lžičkou svůj černej čaj. T. sedí vedle mě. Dala si ovocnej. Nerespektuju ovocný čaje, ale T. je úžasná. Je směsicí příšený zvrhlosti a takovýho klidu, že vás ta zvrhlost rozežere strašně pomalu na tak malý kousky, že si toho ani nevšimnete. Mluvěj, oba,zapáleně a vášnivě o narozeninovým dortu. Cejtim to teplo z venku. Dejchám ten zaprášenej temnej vzduch a nic mi nechybí. Právě teď tu chci sedět napořád.
Otočim se na stoličce, poposunu svý svý žlutý sluneční brýle na nose a koukám všude kolem. U zatmavenejch skel seděj v polstovanejch gaučích starý chlápci. Takový ty, co z baru ani nevycházej a prostě jen seděj a pijou svý pivo a občas houknou na toho kluka, aby přinesl dalsí. A on přesně ví jaký. Nemusí se ptát.
Stěny jsou obložený cihlama a kamera nad chlastem přepněnýma policema nefunguje. Dveře do kuchyně se samovolně pohupujou. Kluk za barem pořád leští sklenice a T. se směje svým ďábelským smíchem na celý kolo.
 

Střepy

17. března 2018 v 21:01
Rozbili jsme sklenice,
ze kterých pili naše polovičky.
Už netvoříme iluze,
naděje ani kličky.

Rozbili jsme světy,
které jsme dříve znali.
Umlčeli hlasy,
co po našich lžích se ptaly.

Žárem svých nadějí spálili
trny a jejich květy.

Proč lidé věří v Boha či bohy

17. března 2018 v 20:43

Lidé věří v osud, v sebe samotné, v zářnou budoucnost, na náhody, na peníze a nespočet dalších věcí. Věřit je přirozené. Věřit je lidské. Bez víry bychom byli jen nic nedělající chátrající indivdua bez kousku tenze a chtíče, potácející se životem. Každý lidský tvor a jeho duše potřebuje cosi, jež mu pomůže se vypořádat všemi strachy a pochybnostmi a posune ho vpřed.
Někteří jedinci se ale nespokojí jen tak s něčím nebo někým. Nebudou nikdy věřit v neuznávané maličkosti, pomíjivé objekty či nepotvrzené teorie a neověřené novodobé objevy. Potřebují modlu. Modlu, jenž převyšuje všechny ostatní. Neuvěřitelně silné něco, které je uznávanější než všechna ostatní cosi. Něco, které přináší naději, umožňuje vám v něj bezmezně věřit a vkládat své nekonečné naděje. Něco, které vám pomůže usmířit se s celým vesmírem.
A z tohoto důvodu, podle mého mínění, tady někde kolem nás existuje Bůh a ostatní neméně důležití bozi. Nesmrtelné, pro nás neviditelné, možná jen fiktivní výplody naší mysli, ikony a velkolepé modly.
Lidé se pod jejich pomyslnými křídly cítí více v bezpečí, jistí sami sebou. Odevzdávají se nekonečné víře za jejíchž pomoci se každý den zdokonalují, posouvají, rostou, plní své naděje a utvrzují se v ní. Za jejíž pomoci vytváří svůj, lepší svět.

Víra je pro nás všechny důležitou, troufám si říct, nejdůležitější životní záležitostí. At už v cokoliv, v tomto případě bohy. Pohání naprosto všechnu lidskou iniciativu a jakékoliv následné jednání. Věříme v něco. Vždycky. Každou minutu našich životů. Je určitě hezké a odvážné věřit. A my potřebujeme věřit, abychom byli odvážní. A dokázali věřit v něco opravdu velkého. Je na každém z nás, čemu přikládáme právě tuhle velikost a v co vklademe své naděje. Žijeme s vírou, abychom se stali velkými.

A proto jsou tu pro některé z nás
velcí bohové.
 


Můj toast

6. března 2018 v 23:43 | L.R.
Je půl druhý ráno v nějakou neděli.
A já sedím na židli ve svým pokoji a jím toast. Nádherně propečenej a se vším, co by v něm mělo být. S rozteklým sýrem a opečenou šunkou, rozpuštěným máslem a chlebem do zlatova. Myslím na ostaní lidi. Právě TEĎ někdo umřel. A taky se někdo narodil. Manžel s malým ulízlým knírkem podvádí svou manželku. Rozbil se talíř a někdo při plážovým volejbalu omylem hodil míč do moře. Stará brazilská žena přivolává děti k jídlu. Auto narazilo do jinýho auta. Muži se žlutou čepicí se zasekla noha v ledový puklině. Ve vesmíru explodoval bílej trpaslík. ,Sakra spadl mi kus chleba na stůl., Kočka seskočila z parapetu na vyhřátej chodník. Kluk se slunečníma brejlema se zamiloval. V zahradě se rozbila fontána a teď všude kolem stříká voda. Ženě středních let spadla kniha do kaluže. Stovky lidí si právě teď řeklo svý ano. A tisíce svý ne. Pihatej kluk píše esej o Hemingwayovi. Všichni mí přátelé spí. Neříkám,že ve dne je tomu jinak. Ředitel obrovský korporace právě odeslal poslední vůli notáři a neodkázal ani cent svý dceři. Nějaká žena strašně moc křičí. Děti si hrajou se psem na zahradě. Holka tančí na svým největším baletním představení. Pár tisíc lidí tiše a pomalu umírá, aniž by o tom někomu řekli. Nebo taky pár miliard. Třeba 7,5. Někdo na mě právě teď myslí. A nebo taky ne. Černovláska si horečně svlíkla tričko na demostraci. Umřela květina. Narodilo se dítě. Malej libyjskej kluk ulovil nabroušeným klackem vodního hada. Mýmu tátovi přišla výplata. Holka v pruhovanejch šatech si koupila lístek do lunaparku. Nezletilýmu klukovi se podařilo koupit víno. Starej chlap ze sousedního města pokuřuje na malym balkonku. Moje máma se v posteli otočila na druhej bok.
Jo, jsem bláznivá.
Usmívám se na kus chleba.

O tužku tu vlastně vůbec nejde

4. března 2018 v 22:46
S tužkou v ruce sedím u stolu vedle vchodu v neznámým podniku v jiným městě než obvykle. Jak jsem se sem dostala není vůbec důležitý. Nechápu, proč to lidi v textech tolik zajímá. Vždycky potřebujou vědět, jak se kde kdokoliv ocitl. Vlastně jim vůbec nejde o obsah. Jen o začátek a konec. Tak vám pro jistotu napíšu jen to mezitím.

Mý prsty a nesrozumitelný písmo osvětluje lampička. Neříkám, že se nudím, ale zábavou bych to taky nenazvala.Píšu na reklamní letáčky: Antitalent a pelmel, středa, 19:00.Tužku jsem si půjčila na baru. Chci si to tu zapamatovat. Chci si do paměti vrýt každej okamžik a tak je pojmenovávám,přiřazuju jim slova a ty čmárám na papír.
Když se sem chcete dostat, musíte přejít skoro prázdný parkoviště, kde stojí jen jeden starej bílej van a vyjít po železnejch schodech. Otevřít prosklený dveře se záclonkou a vejít. Celej interier je obloženej dřevem a vypadá to tu jako z nějakýho americkýho filmu. Nebo jako z obrazu od Hoppera. Je to tady strašně klidný a vůbec to na vás nepůsobí dojmem týhle doby. Nesnaží se vás to pohltit. Nechává vás to existovat a možná si i objednat pití a chilli brambůrky.
Bar se rozprostírá na celý pravý stěně a je zatraceně nádhernej. Nevím, jak vy popisujete barový plochy, ale mně se buď líbí nebo ne. A tenhle je senzační. Má polstrovaný barový stoličky i vylešťěnou obslužní plochu a všechny ty podsvícený skleněný poličky se spoustou výstavního alkoholu. Za nim stojí ten nejroztomilejší barman na celým světě. Pán s motýlkem a s příjemným hlasem. Vždycky, když někdo přijde, tak přiběhne a uvede ho ke stolu. A když lidi odchází, podrží jim dveře. U baru je s ním jeho manželka. Fascinujou mě.
Hraje tu Depeche mode. Vzadu na parketu tančí skupinka lidí. Nikdy jsem neviděla dospělý takhle tancovat. Jsou doopravdy volný. Pohybujou se s lehkostí po parketě a proplouvaj vzduchem. Nesnažej se rukama chytit jakoukoliv energii. Maj ji v sobě.
Proti mně hraje nějaká žena a muž kulečník. Ona to nezná a je dobrá. On má moc vysoký ego a nejde mu to. Právě se na mě podíval. Jako kdyby věděl, že o něm píšu. Popostrčím si brýle na nose a ušklíbnu se. Zase se trefila. On se vzteká. Čas plyne neuvěřitelně pomalu.

Co tohle všechno vlastně znamená aneb jedna velká nesrozumitelná báseň o životě

19. února 2018 v 23:25 | L.R.
Inspirováno Kvílením,( Allen Ginsberg).

Vidím roztříštěnou lahev na silnici a její lesknoucí se střepy v pouliční lampě.
Lidi, co každej den jezdí přeplněnýma autobusama do debilních prací a děti bohatejch rodičů, co pálej peníze pro zábavu.
Feťáky, svině a alkoholiky na ulicích a feťáky, svině a alkoholiky ve velkých sálech s křišťálovými lustry.
Vidím hloupý lidi v médiích. Politiky. Vidím učitele ztracené ve svém oboru nebo spíš životě.
Vidím lásku, málo lásky a rozmazaný obličeje. Pornoherečky a jejich velký kozy.
Tátu jak kupuje maso ve slevě. Hodiny, co odtikávaj můj čas.
Dítě, co ještě věří. Sebe?
Prázdný rozpraskaný talíře od polívky a mahagonový stoly. Mladý kluky a zničený ruce od práce. Noční kluby a mrtvý duše.
Světla a jednopokojový byty s růžovýma stěnama.
Hladový lidi krmený lží.
Trávu v krabičkách od balzámu na rty. Vizionáře. Potopený lodě.
Ztracený iluze a můj čas, kterej prosedím ve škole.
Absurditu. Vidím úsměvy lidí a nereálnej svět, kterej existuje jen někde v učebnicích.
Děti, co přelejzaj ploty. Zoufalý ztracence.
Noční ulice a paneláky. Zlatý zapalovače. Auta a všechno možný z druhý ruky. Život z druhý ruky. Lidi, co mě nutí a nudí.
Vidím sama sebe v půl dvanáctý večer a myšlenku na další den.
Vidím sama sebe a slyším slaboučký, sílící
Kvílení.

Krabice levnýho džusu

13. února 2018 v 22:25 | L.R.
21:55
Jedeme ve starý fialový dodávce a všichni jsme navlečený v zimních bundách. Smějeme se H., kterej už má dost upito z velký krabice s džusem a vodkou a nutí svoji mámu pořád a pořád dokola, aby zapla to starý radio na palubovce. Chce písničky. A dožaduje se jich už pěknou chvíli.

Popadáme se smíchy při každým jeho opilým pokusu přesvědčit ji, aby zmáčkla ten zatracenej spínač .
Já i K. jsme už úplně rudí od smíchu. Je tu teplo. Nejmíň milion stupňů. Máma H. už je pěkně rozzlobená, ale jen na oko. Má asi metr padesát a nikdy se nedokáže naštvat doopravdy. Ne, že by to nějak spolu souviselo.

Hvězdy nádherně zářej a silnice jsou prázdný. Jsme tu sami mezi loukami a lesy a dělí nás pouze dveře auta. Slyším to ticho kolem. Můžu dýchat ničím nerušenej vzduch. Napiju se z velký krabice. Sotva ji udržím v rukou. Je příšerně těžká.

Z auta jsme vyskákali u kontejnerů. H. s sebou vzal naši krabici džusu. Nutí nás, abychom pili. Hlasitě huláká a cpe nam ji před obličej. Musíme ji dopít. Netuším, co tady vlastně dělám. Nahlas se smeju.

Jsem před klubem. Kluci zmizeli v davu a já tu stojím jako sirotek. Mezi všema těma ztracenrejma lidma, co tu stojej úplně neztracený se svýma kámošema a zvrhlýma budocnostma, já sama v černých riflích a v možná moc velký bundě s krabicí od džusu v ruce. Je pro mne teď vším a jediným hmotným majetkem.

Nechávám ji na parapetu a vycházím do nekončícího chaosu. Všechny svý neděje, strachy, temnoty a myšlenky zůstávají tady. Venku.
Utíkám. Běžím se ztratit ještě víc mezi lidi znovunalezený temnotou.

Proč o ten nadpis tolik jde ?

5. února 2018 v 22:18 | L.R.
Poslouchám Morissona a houpu se na židli. Už tak milion minut a za tu dobu mě nenapadlo vůbec nic zajímavýho.
Taky mě dneska dvakrát málem přejelo auto. Pořád se houpu.
Přišla jsem třikrát pozdě a nikdo mi nevynadal. Neuměla jsem vůbec nic a posbírala chválu.Nechápu vesmír.
Neozvali se mi z práce, do který jsem psala a taky jsem zapomněla většinu věcí do školy. Nezáleží na tom, na ničem nezáleží.
Ušklíbám se.
Venku začalo sněžit.
Dám si zmrzlinu.

M

1. února 2018 v 23:57 | L.R.
Nechali nás samotný.
Po všech těch rocích špatných věcí to všechno skončilo a my zůstaly jen jedna pro druhou. Mama s tatou začali stavět nový životy a nás to vhodilo do prázdnejch ulic a naučilo dýchat špatnej vzduch předměstí. Nebát se deštů, ale lidí, kteří se vás snaží milovat. Přelízat ploty a scházet se se špatnými partami. Šíleně lhát a pochybovat. Trpět zevnitř kdekoliv venku. Kývat na sebe hlavou v přeplněným autobuse a civět na noční oblohu.Psát si zprávy ve dvě ráno a tvořit nový vesmíry. Vidět všechny ty paneláky pozhasínaný, jak naše naděje.
A já věděla, že pokaždý, když se vrátím domů, tak to vlastně neudělám. Ne jako dřív. Najdu prázný místo, kde se smály děti a rodily šíleně nádherný nápady. Nekonečný ticho a hladovou kočku. A někdy mámu. Nedokázala jsem se s ní bavit. Můj život se začal rozpadat na chození do školy a hltání prázdnoty. Cítila jsem, že lituju přítomnost. Ne sebe, ale celej vesmír kolem mě. Jak dopadl. Jak strašně osamělým se stal.
Až moc dlouho jsme dostávaly lekce a snažily se vstřebat všechnu tu lítost, která v nás zůstala a nutila nás žít tak mizerný životy. Jenže ta v tom věčným tichu vytvářela ozvěnu. Šířila se a my ji nesnášely. Nenáviděly jsme svět za to, jak se k nám zachoval a postupně začaly nenávidět každýho člověka na týhle planetě. I svý rodiče a samy sebe navzájem.



Sedím tu a v ruce otáčím sesterským náramkem, který nosí na ruce i ona. Pláču a vím, že mě slyší. Vy všichni mě slyšíte.

Pondělí

29. ledna 2018 v 23:01 | L.R.
V pondělí po škole chodím do jedný z nejvyšších budov v tomhle městě. Do sálu ve třetím patře s velkejma oknama, dřevěným obložením a laciným tmavě zeleným kobercem. Pokaždý se posadím na modrou plastovou židli a pořádně se nadechnu toho dýhovanýho odéru.
Civím na mraky za oknem. Na nádherný líný útvary prosvícený sluncem a přihlouple se usmívám. Seděla bych tu ve skoro prázdný místnosti věčnost. Klidně i dvě.

Jenže já věčnost nemám. Vytahuju noty a můj nejmilejší kus smrkovýho dvěva. Utáhnu smyčec a rozhýbu prsty.

Hraju. Hraju jakoby měl skončit svět a tyhle mraky předemnou padnout k zemi, jako kdybych už nikdy neměla vyjít ven a slyšet cokoliv jinýho. Hraju celý dvě hodiny a nevěřím tomu, že něco tak krásnýho tvořím já. Hrozně se mi líbí, že mě nikdo nevidí a neslyší. A já tu přesto sedím, hraju a existuju. Jenom sama pro sebe a pro učitelku, která mě doprovází na klavír.

Sbalím violoncello do černýho futrálu, strčím si do pusy malinový lízátko a mizím.

Každý pondělí.

Sobota1

28. ledna 2018 v 16:46 | L.R.
https://open.spotify.com/track/0mkjekH9rwp4Fg5PxzUTrd?si=gqTupEp8TK6bmZSbFskoKA


Restaurace

23. ledna 2018 v 23:05 | L.R.
Den 23

Přemýšlíš o všech těch dívkách a ženách, které se ti kdy líbily.
Pochybuješ o chvílích, které jsi trávil někde jinde a semnou.
Představuješ si oči tý holky, co bydlí ve vedlejším bytě. Její vyzáblý bledý ruce a co všechno by se s nima dalo dělat.
Obdivuješ zámožný dámičky, co vídáš na plesích oděný ve zlatých šatech a chtěl bys je požádat o tanec. Aspoň jedinkrát.
Ze spaní šeptáš jméno tý černovlásky z večerky. A taky dost částo dochází víno, který neprodávaj nikde jinde.


Sedíme tu spolu. V restauraci, kde jsi mě našel.

Zírám na tebe a usrkávám vína. A taky tě miluju a potřebuju se opít.

Tak cěho se bojíš?

Opusť mě.

Zdi

20. ledna 2018 v 22:42 | L.R.
Cítím, že se mi tento text tolik nelíbí. Netuším, jak se do toho vcítit a ani jak to upravit. Ale chci, aby to tady bylo. Na všem plánuju pracovat.


Čtvrtek

11. ledna 2018 v 22:50 | L.R.
Den 11

Sedím v kuchyni a jím vejce se slaninou. Teda spíš slaninu s vejcem, protože jsme ji měli hodně. V hlavě si pobrukuju nesmyslný melodie.
Moje myšlenky se slévají do beztvárný hmoty stejně jako jídlo na talíři.

Poslouchám svoji mámu, jak telefonuje a odhaduju, jakej žije vlastně život. Naleju si ještě trochu džusu.
Řeší se svým přítelem, co budou vařit k obědu v sobotu a kdo přijde na nedělní oslavu. Nebudu tu.
Stěžuje si, na různý lidi. Neznám je. Nedá se tu jíst.

Přemýšlím, co dělá většinu času, co není v práci. Popravdě to moc nevím. Jak bych mohla, když tu nebydlí.
Asi pořád řeší, co koupit k jídlu a ostatní lidi. A taky co si vzít na sebe. Myslím, že to je normální. Že tohle lidi dělají. Občas se zasměje svýmu vtipu a zavolá mi. To je skoro jedno a to samý.

Přijde mi to naprosto neskutečný.
Jen tu tak sedím v kuchyni u svýho jídla. Už přes dvacet minut. Ve čtvrtek v devět večer se svoji mámou. Zabodnu vidličku do slaniny.
Ještě pořád poslouchám její fádní stěžování na stupidní věci a přemýšlím o svých fádních a stupidních nápadech.
Nemám na co bych si stěžovala. Ani na tohle si nestěžuju. Jen o tom dost pochybuju.
Odnáším prázdnej talíř.

My se nepotkali

1. ledna 2018 v 19:31 | L.R.
Viděla jsem tě za oknem.
A jindy jsem s tebou mluvila.
Mihl ses v autobuse.
Problikl mi mobil s tvou zprávou.
Ucukla jsem, když ses dotkl mé ruky.
Párkrát tě ani neznala.
Jsem blázen.
Vídám tě ve snách a představách, které samy přicházejí a zase mizí.
Slýchám tě na milisekundy v televizi.
Vídám tě ve školním časopise.
Občas tě slyším se smát.
V davu zahlédnu tvé oči.
Pamatuju si každou tvou větu a zpozorním, když ji někdo vysloví.
Každým dnem tě hledám a nenacházím.
Objevíš se a zmizíš.
Nestačí mi pár sekund.
Blouzním.


Jsi mými ztracenými láskami a marnými nadějemi.
Hledám tě a vím, že nenajdu.

Den 1

1. ledna 2018 v 18:31 | L.R.


1.1. 2018

11:45 - Probouzím se v cizí posteli v pokoji s nádherným výhledem na město.
11:55 - Obědvám čínu.
12:40 - Házím svoje věci do batohu a opouštím dům na kopci.
12:48 - Odmítám pozvání na oběd od týpka odvedle.
12:49 - Nasazuju si sluchátka a pouštím Ninu Simone.
13:00 - Hledám klíče od bytu.
13:00 - Všímám si uschlých kytek na schodech.
13:05 - Zdravím svýho tátu, kterej se prej vrátil z Prahy "před jedna a půl kafem".
14:30 - Už po 5 prohrávám v online hře.
14:38 - Pronáším, že bych chtěla jezdit na koni.
15:00 - Piju pomerančovou griotku s Kateřinou.
15:15 - Telefonuju s mámou.
15:27 - Jdeme ven a já jím celerový chipsy.
15:30 - Přeju hezkej novej rok sousedovi v autě.
15:45 - Nechávám si nabrat vanilkovej puding v domě na jiným kopci.
15:46 - Cítím se blaženě.
15:55 - Směju se s jinejma rodičema svýmu vtipu.
16:05 - Dobíhám auto a nasedám.
16:20 - Lidem v jiným městě přeju hezkej novej rok.
16:25 - Ptám se kamarádky, co je to za psa v jejich domě.(neví)
16:26 - Koukám na kus Snídaně u Tiffanyho a grotesky o policistech.
16:55 - Dostávám belgický pivo.
17:30 - Sleduju ohňostroj.
17:39 - Sundávám si z hlavy jednu čepici.
17:40 - Jdu domů.
17:55 - Říkám ahoj svý mámě.
17:56 - Sundávám si druhou čepici.
18:00 - Otvírám belgický pivo.
18:05 - Zapisuju si do deníku, že chci jezdit na koni.
18:10 - Zdravím svou sestru.
18:15 - Hrajeme šachy.
18:30 - Píšu.

Vy z mého pohledu

31. prosince 2017 v 13:58 | L.R.
Rozumíte věcem, které jste neprožili.
Tvrdíte, že jste milovali, ale nepamatujete si barvu očí.
Chodíte spolu, ale v hlavě vám poletuje co kdyby.
Slibujete a zapomínáte.
Přátelíte se, ale nikdy jste si nevěřili.
Děláte seznamy věcí, které stejně nesplníte.
Mluvíte spolu, ale nevnímáte jeden druhýho.
Posloucháte hudbu, ale nedokážete rozeznat dur od moll.
Čtete Rupi Kaur, ale nikdy jste neslyšeli o Heyneovi.
Necháváte se ovlivňovat lidmi, které jste nikdy nepotkali.
Neoplácíte city.
Jste familiární, ale neznáte oblíbené květy svých matek.
Dýcháte vzduch a vydechujete vzduch.
Neznáte mnoho a pořád mluvíte.
Chcete být jako ostatní.
Běžíte životem se zadrženým dechem.
Žijete, ale nevěříte tomu.
Existujete?

Co jako

9. října 2017 v 18:06 | L.R.
Nepíšu o lásce a samotě jako o věcech, co se mají brát s nadsázkou.
Ani o tom jak jsem nebo nejsem zoufalá.
Nechci ani nikoho z vás přesvědčit, jak úžasná jsem a jak uchvacujicí život mám.
Nepíšu ani o tom co by se mělo a nemělo jak dělat.
Nechci vám ani dokázat, jak je tenhle blog dobrej a ani vás zavalit spoustou větnejch celků s velkou dávkou pravopisnejch špíčků a možná i chyb.
Nebudu si ani stěžovat.
Nemíním nikomu říkat nic, co nevím.

Svět pouze získává rozměr.

Já a oni

27. září 2017 v 22:37 | L.R.
Prázdný město.
Večer.
Jen my a rychlý auta.
Drahý hadry a barevný boty.
Rap a spousta kouře z cigaret.
Dlouhý cesty.
Stejný mikiny.
Vypnutej mobil.
Pocity nedotknutelnosti.
Uvolněná atmosféra a spousta smíchu.
Mírný šero a zima.
Všechny ty pocity, co mě chtěj dopadnout a zničit.
Složitý pozdravy rukama a kurvy, co na mě tak divně civěj.
Myšlenky na mámu a na ségru.
Pevná hiearchie a pevný pravidla.
Fotky nynějších holek.
Neustálý pozorování lidí okolo.
Konzultování situace ve městě.
Pomluvy.
Myšlenky na můj život po týhle noci.
Seznamy lidí, který maj dostat do huby.
Teplej vzduch kolem.
Můj blaženej výraz.
Namakaný těla a sebevědomý úsměvy.
Situace z opravdovýho života.
Hloupý vtipy na něčí účet.
Závistivý pohledy okolo.
Klid v mý duši.
Naprostá důvěra.
Tak jednoduchý a tak nádherný.
/
Přeplněný ulice.
Hnusný ráno.
Rozlitý kafe.
Naškrobený košile a drahý svetry.
Těžká taška.
Spousta nicneříkajících učebnic.
Drahý auta zámožnejch rodičů.
Vygumovaný pohledy lidí, co si myslej, že jsou všechno.
Žádná hudba a žádnej smích.
Myšlenky na můj život.
Stupidní rozhovory stupidních lidí.
Úsměvy mý mámy.
Pocity ztracenosti.
Nespočet papírů, co se mám naučit.
Šibeniční termíny.
Přemíra stresu a nepříjemnejch hlasů.
Testy, co mi prej říkaj, co jsem a jaká jsem.
Předsudky všech těch učitelů a spolužáků.
Žádný pořádný příběhy.
Žádný pořádný lidi s charakterem.
Myšlenky na věci, co musím.
Nic opravdovýho.
Neochota.
Zaplněný chodby.
Mrtvej ruch.
Myšlenky na můj život.
Cvakání pera.
Průměr.
Absence.
Život.
Absence.

Kam dál