Drahá Valentyna

11. června 2018 v 16:16 | L.R.
  • Stál v okně ve stavu naprosté strnulosti a pozoroval ji. Ona odemykala modrej sedan na parkovišti a pomalu s určitou námahou do něj nakládala krabice od banánů přeplněný věcma. Hlavně knížkama. Nejradši četla Nietzscheho a Bukowskiho.
  • Tak rád by ji pomohl, ale nemohl se hnout, protože pokud by opravdu sešel z třetího patra až na parkoviště a naložil by všechny ty věci do auta, napomohl by svévolně sebedestrukci.
  • Tahle holka bylo to nejlepší, co ho v životě potkalo. Voněla pomeranči a dělala ty nejlepší pelmeně na světě. A taky byla příšerně chytrá. Poslední rok a půl žil jenom pro ni. A teď?
  • Ona si pamatuje každej dotyk a každý slovo, co ji kdy řekl. Ale taky vzpomíná na všechny stíny tohohle města. Vrací se do Ruska. Aby napravila všechno, co za svůj krátkej život zkazila.
  • Vzpomíná si na svýho syna, kterýho tak zbaběle opustila a taky Voloďu, kterej pro ni už asi nebude mít pochopení. Co bude dál? Svévolně napomáhá sebedestrukci.

  • Tak strašně potřebovala,aby přišel, ale zároveň tak strašně nechtěla, aby ji pomohl s věcmi. Aby ji pomohl utíkat, znovu opouštět . Vlastně neví, co chce. Asi zachránit ze světa. Zmizet nadobro. Od všech hříchů, kterých se dopustila. Od sebe samý.
  • I když byli oba tak příšerně mladí, viděli v sobě vesmír. Ona mu předčítala svoje básně. On nerozuměl ani slovo, ale pokaždé vážně poslouchal. Nebyl jako Voloďa. Měl rád poezii a byl doopravdy člověkem. A taky ji doopravdy miloval.
  • Byla mladá a strašně moc nádherná. Zářila, kdykoliv kamkoliv přišla, mlčením přehlušila všechny ženy v místnosti. Opustil by ji i vraždu. Zrada ji nikdy nečinila zrádkyní. Pouze utěkářkou.
  • Stál u okna a pozoroval její dlouhý hnědý vlasy vlající ve větru. Její dlouhý bledý ruce, nádhernej obličej. Věděl, že je to všechno naposledy. Že už ji nikdy nepřivine k sobě a nepovečeří u jejího stolu. Že už nikdy nebude tančit s celým svým světem po pokoji. Viděl skrze okno její definitivní smrt.
  • Jejich pohledy se střetly. V tom okamžiku Valentyna nastoupila do auta. Bez rozloučení. Bez jakéhokoliv náznaku smutku. Zcela smířená. Nastartovala auto.
 

Hvězdy

23. května 2018 v 23:34 | L.R.
Odcházím jako poslední z palačinkový party, přeju všem dobrou noc. Vůbec se mi nechce domů. Pod kůží mám víc než jen vodu a v hlavě mi poletuje milion myšlenek. Klopítám po kamenný cestě a chci se smát. Ani nevím čemu. Sobě? Týhle ulici s jenou pouliční lampou? Lehkosti bytí?

Za 8 hodin mám sedět na židli ve svý škole a ted se tady motám mezi hvězdama, kamením a myšlenkama někde v kapitalistický čtvrti města přiopilá v modrý bundě.

V ulici s řadovkama potkám kluka. V půl dvanáctý v noci na sebe jen tak civíme.
Chtěla bych jít za ním.
Sednout si na kanape v jeho obýváku a poprosit si o šálek horký čokolády.
Povídat si o hvězdách, věcech tam venku, našich nočních můrách, snech, přesvědčeních, knihách, opovážlivých myšlenkách a lidech, které jsme milovali.
Chtěla bych slovy definovat svoje pocity a oddělit místnost, ve které bychom seděli, od realného světa, nechat ji vznášet energií našich mladých životů a nadšení z přítomnosti sebe samých.
Říct nahlas všechny svoje tajemsví.
Mluvit o přátelích, kteří jimi vlasně nejsou.
Přijít na podstatu sledu událostí, osudu a neopětovaných lásek.
Oba chceme křičet svoje největší strachy a sny.
Mluvit o všem, co nás zraňuje.
Chceme se dávit vzduchem a nechat si od smíchu zarýt do obličeje vrásky.
Tančit po pokoji a plakat.
Chceme být skuteční.
Skuteční.

Co je zač?

13. května 2018 v 18:26

Štěstí je ušpinit si nohy od hlíny.
Nechat vlát sluncem zesvětlalý vlasy z okýnka v autě.
Cítit ledovou vodu mezi prsty.
Vnímat šum stromů a vůni šeříků.
Běžet jak nejrychleji dokážete.
Křičet a slyšet sám sebe.

Štěstí je nechat se pohltit myšlenkama.
Poslouchat symfonickej orchestr
a nechat se tou krásou rozbrečet.
Cítit svůj pot stékat po zádech.
Převalovat růžový víno v puse.
Pobíhat v dešti.

Štěstí je říkat ano a myslet ano.
Milovat a nikdy se nevzdat.
Smát se.
Brečet.
Vášnivě líbat.
Zpívat "hodně štěstí zdraví".
Opětovat dlouhý pohledy.
Dýchat a vydechovat.

Štěstí je svěžest okamžiku,
políbení životem,
kousek opravdovosti.
Tečka na časový ose.
Pocit zaklíněnej v situacích, lidech a místech.
I v nás.
V nás.
 


Necítím štěstí

25. dubna 2018 v 23:29 | L.R.
Jen jsem se chtěla přiznat sama sobě k strašlivý věci.

Každý den, kdy sedím ve škole, když jdu domů a když spím,když dělám jídlo nebo prostě jen jdu po ulici, necítím štěstí. Vlastně necítím skoro nic. Jen tak existuju a vznáším se v nekonečným vesmíru, kterej mi přijde tak strašně zlej a omezenej. Nedokážu udělat vůbec nic. Nedokážu vyskočit jako z jedoucího vlaku, protože já jsem ten vlak.

Pořád dokola se snažím zaplnit svůj program natolik, abych si nevšimla, jak hrozně trpím, jak hrozně se mýlím ve svém životě. Snažím se lidem zalíbit, být nejlepší a dobře vím, že to jen proto, že jsem doma nikdy neslyšela nic takovýho, že si jen kompenzuju svoje komplexy. Bavím se s tolika lidma a nechci slyšet jejich jediný slovo. Stojím o pozornost ostatncích, i když jsou mi doopravdy ukradení. Hledám lásku u jiných, ale nenašla jsem ji v sobě. Směju se, ale nic mi nepřijde k smíchu. Lidi, na kterých mi záleží, mají jiné lidi na kterých jim záleží. Točím se v nekonečných kruzích zoufalství a nedokážu se přenýst přes věci, který se staly. Věci, který miluju zapomínám pro ty, které nenávidím. Dívám se pravdě přímo do očí a sama je zavírám. Nevěřím lidem a stejně jsem stále zrazována. Nedokážu přijmout tenhle svět a milovat ho.

Nedokážu přijmout štěstí v jeho ryzí podobě.

To, co bych si přála z celýho svýho srdce.

21. dubna 2018 v 23:38 | L.R.
Nachvíli jsem zastavila čas. Zapomněla na masy nepodstatných lidí říkajících nepodstatný věci. Na sebe říkající nepodstatný věci. Na všechny ty hrany a hranice, omezení a "to není možný" věty. Na prázdný ulice a špínu, zlo našich životů a neustálej koloběh ubohosti. Na chvíli jsem zapomněla na úplně všechnu skepsi světa a napsala o tom, co bych chtěla ze svýho srdce nejvíc.

Začneme tak, že si představíte dům. S bíle natřeným prkeným obložením. Okenní tabulky z pravýho skla a černou střechu. Ted k tomu přidejte strašně moc keřů a stromů kolem dokola a rozsáhlou terasu před domem. Chodníček vedoucí k domu od branky. Zpěv ptáků.
Právě teď někde v paralelním vesmíru okolo mýho domu obíhá pes. Já se směju. Po levý straně roste na záhonech zelenina a na pravý straně květiny. Hortenzie. Soused od vedle seká trávník. Nefouká vítr. Je ten největší klid jakej si můžete představit. Já stojím na kraji bazénu vzadu za domem a lovím z povrchnu listy a hmyz.
Podívám se vám do tváře. Mám husté hnědé vlasy a ty nejvíc klidně jiskřící zelený oči na světě. Hledím dalších pár sekund. Jako kdyby se zastavil i tenhle vesmír. A pak se vrátím ke své práci.

Odněkud šumí oceán. Víte,(nebo nevíte) oceán a moře jsou ty nejkrásnější věci,jejichž šum si představuju. Když sedím ve škole a žiju tenhle život.Když každej den jdu dělat věci, který mě tolik nebaví a ničí, pro den, kdy se stanu vystudovanou odbornicí s ochablou duší a vyčerpaným tělem. Pro všechny tyhle beznadějný chvíle si představím právě tenhle oceán u domu s pobíhajícím psem. Zavřu oči a slyším každou vlnu. Cítím jak mi voda omývá prsty a vlévá do mě ten nejhlubší duševní klid a sílu celýho vesmíru. Cítím, jak žiju.

V každý paralelní ráno si dám s lidmi, které mám ráda čaj nebo kávu. Povídáme si o doopravdy důležitých věcech a používáme slova, která zní, říkáme věci, které si doopravdy myslíme a činíme tak, jak to doopravdy cítíme. Pak se všichni rozejdeme po svém. Tam, kam nás táhnou naše srdce. Objevovat sami sebe a svět, jeho podstaty a účely.
Odpoledne zajdu na pláž, připomenout si tu nekonečnost, která končí s každým nárazem vlny na břeh.

Myslím, že v tamtom světě taky tančím a píšu knížky. To jsem vždycky chtěla dělat. A pořád chci. V tamtom světě na 100% miluju sama sebe a myslím si o sobě doopravdy, že jsem krásná. Neexistuje pro mě úzkost a strach z okolí. Pocit ztracenosti. Neexistujou špinavý ulice a moc bolesti najednou. Násilí, řev, štiplavý předsudky, usedavý pláč a hroutící se životy. Existuje pouze svět, který si uvědomuje svoji živelnost a křehkou krásu i bez krutých připomínek a potvrzení. Svět, který plyne a vláční, hýbe se, tančí, klade otázky a odpovídá. Existuje pouze nekonečná vášeň, která nikdy neskončí a jiskry v očích, které nikdy nevyhasnou.

Sobota

31. března 2018 v 22:53 | L.R.
Sedíme v baru na kraji ulice. Venku je teplo a příšernej klid. Jako kdyby se všichni lidi z tohohle města nacpali právě sem.
Pozoruju kluka za dřevěným barem, jak obratně omývá každej půllitr. Je příšerně přirozenej. Vypadá, jak kdyby si šel o půlnoci do ledičky pro mlíko. Nic těžkýho žejo.
Civí na mě těma svejma hnědejma velkejma očima a já míchám lžičkou svůj černej čaj. T. sedí vedle mě. Dala si ovocnej. Nerespektuju ovocný čaje, ale T. je úžasná. Je směsicí příšený zvrhlosti a takovýho klidu, že vás ta zvrhlost rozežere strašně pomalu na tak malý kousky, že si toho ani nevšimnete. Mluvěj, oba,zapáleně a vášnivě o narozeninovým dortu. Cejtim to teplo z venku. Dejchám ten zaprášenej temnej vzduch a nic mi nechybí. Právě teď tu chci sedět napořád.
Otočim se na stoličce, poposunu svý svý žlutý sluneční brýle na nose a koukám všude kolem. U zatmavenejch skel seděj v polstovanejch gaučích starý chlápci. Takový ty, co z baru ani nevycházej a prostě se tu jen poflakujou, pijou svý pivo a občas houknou na toho kluka, aby přinesl další. A on přesně ví jaký. Nemusí se ptát.
Stěny jsou obložený cihlama a kamera nad chlastem přepněnýma policema nefunguje. Dveře do kuchyně se samovolně pohupujou. Kluk za barem pořád leští sklenice a T. se směje svým ďábelským smíchem na celý kolo.

Střepy

17. března 2018 v 21:01
Rozbili jsme sklenice,
ze kterých pili naše polovičky.
Už netvoříme iluze,
naděje ani kličky.

Rozbili jsme světy,
které jsme dříve znali.
Umlčeli hlasy,
co po našich lžích se ptaly.

Žárem svých nadějí spálili
trny a jejich květy.

Proč lidé věří v Boha či bohy

17. března 2018 v 20:43

Lidé věří v osud, v sebe samotné, v zářnou budoucnost, na náhody, na peníze a nespočet dalších věcí. Věřit je přirozené. Věřit je lidské. Bez víry bychom byli jen nic nedělající chátrající indivdua bez kousku tenze a chtíče, potácející se životem. Každý lidský tvor a jeho duše potřebuje cosi, jež mu pomůže se vypořádat všemi strachy a pochybnostmi a posune ho vpřed.
Někteří jedinci se ale nespokojí jen tak s něčím nebo někým. Nebudou nikdy věřit v neuznávané maličkosti, pomíjivé objekty či nepotvrzené teorie a neověřené novodobé objevy. Potřebují modlu. Modlu, jenž převyšuje všechny ostatní. Neuvěřitelně silné něco, které je uznávanější než všechna ostatní cosi. Něco, které přináší naději, umožňuje vám v něj bezmezně věřit a vkládat své nekonečné naděje. Něco, které vám pomůže usmířit se s celým vesmírem.
A z tohoto důvodu, podle mého mínění, tady někde kolem nás existuje Bůh a ostatní neméně důležití bozi. Nesmrtelné, pro nás neviditelné, možná jen fiktivní výplody naší mysli, ikony a velkolepé modly.
Lidé se pod jejich pomyslnými křídly cítí více v bezpečí, jistí sami sebou. Odevzdávají se nekonečné víře za jejíchž pomoci se každý den zdokonalují, posouvají, rostou, plní své naděje a utvrzují se v ní. Za jejíž pomoci vytváří svůj, lepší svět.

Víra je pro nás všechny důležitou, troufám si říct, nejdůležitější životní záležitostí. At už v cokoliv, v tomto případě bohy. Pohání naprosto všechnu lidskou iniciativu a jakékoliv následné jednání. Věříme v něco. Vždycky. Každou minutu našich životů. Je určitě hezké a odvážné věřit. A my potřebujeme věřit, abychom byli odvážní. A dokázali věřit v něco opravdu velkého. Je na každém z nás, čemu přikládáme právě tuhle velikost a v co vklademe své naděje. Žijeme s vírou, abychom se stali velkými.

A proto jsou tu pro některé z nás
velcí bohové.

Můj toast

6. března 2018 v 23:43 | L.R.
Je půl druhý ráno v nějakou neděli.
A já sedím na židli ve svým pokoji a jím toast. Nádherně propečenej a se vším, co by v něm mělo být. S rozteklým sýrem a opečenou šunkou, rozpuštěným máslem a chlebem do zlatova. Myslím na ostaní lidi. Právě TEĎ někdo umřel. A taky se někdo narodil. Manžel s malým ulízlým knírkem podvádí svou manželku. Rozbil se talíř a někdo při plážovým volejbalu omylem hodil míč do moře. Stará brazilská žena přivolává děti k jídlu. Auto narazilo do jinýho auta. Muži se žlutou čepicí se zasekla noha v ledový puklině. Ve vesmíru explodoval bílej trpaslík. ,Sakra spadl mi kus chleba na stůl., Kočka seskočila z parapetu na vyhřátej chodník. Kluk se slunečníma brejlema se zamiloval. V zahradě se rozbila fontána a teď všude kolem stříká voda. Ženě středních let spadla kniha do kaluže. Stovky lidí si právě teď řeklo svý ano. A tisíce svý ne. Pihatej kluk píše esej o Hemingwayovi. Všichni mí přátelé spí. Neříkám,že ve dne je tomu jinak. Ředitel obrovský korporace právě odeslal poslední vůli notáři a neodkázal ani cent svý dceři. Nějaká žena strašně moc křičí. Děti si hrajou se psem na zahradě. Holka tančí na svým největším baletním představení. Pár tisíc lidí tiše a pomalu umírá, aniž by o tom někomu řekli. Nebo taky pár miliard. Třeba 7,5. Někdo na mě právě teď myslí. A nebo taky ne. Černovláska si horečně svlíkla tričko na demostraci. Umřela květina. Narodilo se dítě. Malej libyjskej kluk ulovil nabroušeným klackem vodního hada. Mýmu tátovi přišla výplata. Holka v pruhovanejch šatech si koupila lístek do lunaparku. Nezletilýmu klukovi se podařilo koupit víno. Starej chlap ze sousedního města pokuřuje na malym balkonku. Moje máma se v posteli otočila na druhej bok.
Jo, jsem bláznivá.
Usmívám se na kus chleba.

O tužku tu vlastně vůbec nejde

4. března 2018 v 22:46
S tužkou v ruce sedím u stolu vedle vchodu v neznámým podniku v jiným městě než obvykle. Jak jsem se sem dostala není vůbec důležitý. Nechápu, proč to lidi v textech tolik zajímá. Vždycky potřebujou vědět, jak se kde kdokoliv ocitl. Vlastně jim vůbec nejde o obsah. Jen o začátek a konec. Tak vám pro jistotu napíšu jen to mezitím.

Mý prsty a nesrozumitelný písmo osvětluje lampička. Neříkám, že se nudím, ale zábavou bych to taky nenazvala.Píšu na reklamní letáčky: Antitalent a pelmel, středa, 19:00.Tužku jsem si půjčila na baru. Chci si to tu zapamatovat. Chci si do paměti vrýt každej okamžik a tak je pojmenovávám,přiřazuju jim slova a ty čmárám na papír.
Když se sem chcete dostat, musíte přejít skoro prázdný parkoviště, kde stojí jen jeden starej bílej van a vyjít po železnejch schodech. Otevřít prosklený dveře se záclonkou a vejít. Celej interier je obloženej dřevem a vypadá to tu jako z nějakýho americkýho filmu. Nebo jako z obrazu od Hoppera. Je to tady strašně klidný a vůbec to na vás nepůsobí dojmem týhle doby. Nesnaží se vás to pohltit. Nechává vás to existovat a možná si i objednat pití a chilli brambůrky.
Bar se rozprostírá na celý pravý stěně a je zatraceně nádhernej. Nevím, jak vy popisujete barový plochy, ale mně se buď líbí nebo ne. A tenhle je senzační. Má polstrovaný barový stoličky i vylešťěnou obslužní plochu a všechny ty podsvícený skleněný poličky se spoustou výstavního alkoholu. Za nim stojí ten nejroztomilejší barman na celým světě. Pán s motýlkem a s příjemným hlasem. Vždycky, když někdo přijde, tak přiběhne a uvede ho ke stolu. A když lidi odchází, podrží jim dveře. U baru je s ním jeho manželka. Fascinujou mě.
Hraje tu Depeche mode. Vzadu na parketu tančí skupinka lidí. Nikdy jsem neviděla dospělý takhle tancovat. Jsou doopravdy volný. Pohybujou se s lehkostí po parketě a proplouvaj vzduchem. Nesnažej se rukama chytit jakoukoliv energii. Maj ji v sobě.
Proti mně hraje nějaká žena a muž kulečník. Ona to nezná a je dobrá. On má moc vysoký ego a nejde mu to. Právě se na mě podíval. Jako kdyby věděl, že o něm píšu. Popostrčím si brýle na nose a ušklíbnu se. Zase se trefila. On se vzteká. Čas plyne neuvěřitelně pomalu.

Co tohle všechno vlastně znamená aneb jedna velká nesrozumitelná báseň o životě

19. února 2018 v 23:25 | L.R.
Inspirováno Kvílením,( Allen Ginsberg).

Vidím roztříštěnou lahev na silnici a její lesknoucí se střepy v pouliční lampě.
Lidi, co každej den jezdí přeplněnýma autobusama do debilních prací a děti bohatejch rodičů, co pálej peníze pro zábavu.
Feťáky, svině a alkoholiky na ulicích a feťáky, svině a alkoholiky ve velkých sálech s křišťálovými lustry.
Vidím hloupý lidi v médiích. Politiky. Vidím učitele ztracené ve svém oboru nebo spíš životě.
Vidím lásku, málo lásky a rozmazaný obličeje. Pornoherečky a jejich velký kozy.
Tátu jak kupuje maso ve slevě. Hodiny, co odtikávaj můj čas.
Dítě, co ještě věří. Sebe?
Prázdný rozpraskaný talíře od polívky a mahagonový stoly. Mladý kluky a zničený ruce od práce. Noční kluby a mrtvý duše.
Světla a jednopokojový byty s růžovýma stěnama.
Hladový lidi krmený lží.
Trávu v krabičkách od balzámu na rty. Vizionáře. Potopený lodě.
Ztracený iluze a můj čas, kterej prosedím ve škole.
Absurditu. Vidím úsměvy lidí a nereálnej svět.
Děti, co přelejzaj ploty. Zoufalý ztracence.
Noční ulice a paneláky. Zlatý zapalovače. Auta a všechno možný z druhý ruky. Život z druhý ruky. Lidi, co mě nutí a nudí.
Vidím sama sebe v půl dvanáctý večer a myšlenku na další den.
Vidím sama sebe a slyším slaboučký, sílící
Kvílení.

Krabice levnýho džusu

13. února 2018 v 22:25 | L.R.
21:55
Jedeme ve starý fialový dodávce a všichni jsme navlečený v zimních bundách. Smějeme se H., kterej už má dost upito z velký krabice s džusem a vodkou a nutí svoji mámu pořád a pořád dokola, aby zapla to starý radio na palubovce. Chce písničky. A dožaduje se jich už pěknou chvíli.

Popadáme se smíchy při každým jeho opilým pokusu přesvědčit ji, aby zmáčkla ten zatracenej spínač .
Já i K. jsme už úplně rudí od smíchu. Je tu teplo. Nejmíň milion stupňů. Máma H. už je pěkně rozzlobená, ale jen na oko. Má asi metr padesát a nikdy se nedokáže naštvat doopravdy. Ne, že by to nějak spolu souviselo.

Hvězdy nádherně zářej a silnice jsou prázdný. Jsme tu sami mezi loukami a lesy a dělí nás pouze dveře auta. Slyším to ticho kolem. Můžu dýchat ničím nerušenej vzduch. Napiju se z velký krabice. Sotva ji udržím v rukou. Je příšerně těžká.

Z auta jsme vyskákali u kontejnerů. H. s sebou vzal naši krabici džusu. Nutí nás, abychom pili. Hlasitě huláká a cpe nam ji před obličej. Musíme ji dopít. Netuším, co tady vlastně dělám. Nahlas se smeju.

Jsem před klubem. Kluci zmizeli v davu a já tu stojím jako sirotek. Mezi všema těma ztracenrejma lidma, co tu stojej úplně neztracený se svýma kámošema a zvrhlýma budocnostma, já sama v černých riflích a v možná moc velký bundě s krabicí od džusu v ruce. Je pro mne teď vším a jediným hmotným majetkem.

Nechávám ji na parapetu a vycházím do nekončícího chaosu. Všechny svý neděje, strachy, temnoty a myšlenky zůstávají tady. Venku.
Utíkám. Běžím se ztratit ještě víc mezi lidi znovunalezený temnotou.

Proč o ten nadpis tolik jde ?

5. února 2018 v 22:18 | L.R.
Poslouchám Morissona a houpu se na židli. Už tak milion minut a za tu dobu mě nenapadlo vůbec nic zajímavýho.
Taky mě dneska dvakrát málem přejelo auto. Pořád se houpu.
Přišla jsem třikrát pozdě a nikdo mi nevynadal. Neuměla jsem vůbec nic a posbírala chválu.Nechápu vesmír.
Neozvali se mi z práce, do který jsem psala a taky jsem zapomněla většinu věcí do školy. Nezáleží na tom, na ničem nezáleží.
Ušklíbám se.
Venku začalo sněžit.
Dám si zmrzlinu.

M

1. února 2018 v 23:57 | L.R.
Nechali nás samotný.
Po všech těch rocích špatných věcí to všechno skončilo a my zůstaly jen jedna pro druhou. Mama s tatou začali stavět nový životy a nás to vhodilo do prázdnejch ulic a naučilo dýchat špatnej vzduch předměstí. Nebát se deštů, ale lidí, kteří se vás snaží milovat. Přelízat ploty a scházet se se špatnými partami. Šíleně lhát a pochybovat. Trpět zevnitř kdekoliv venku. Kývat na sebe hlavou v přeplněným autobuse a civět na noční oblohu.Psát si zprávy ve dvě ráno a tvořit nový vesmíry. Vidět všechny ty paneláky pozhasínaný, jak naše naděje.
A já věděla, že pokaždý, když se vrátím domů, tak to vlastně neudělám. Ne jako dřív. Najdu prázný místo, kde se smály děti a rodily šíleně nádherný nápady. Nekonečný ticho a hladovou kočku. A někdy mámu. Nedokázala jsem se s ní bavit. Můj život se začal rozpadat na chození do školy a hltání prázdnoty. Cítila jsem, že lituju přítomnost. Ne sebe, ale celej vesmír kolem mě. Jak dopadl. Jak strašně osamělým se stal.
Až moc dlouho jsme dostávaly lekce a snažily se vstřebat všechnu tu lítost, která v nás zůstala a nutila nás žít tak mizerný životy. Jenže ta v tom věčným tichu vytvářela ozvěnu. Šířila se a my ji nesnášely. Nenáviděly jsme svět za to, jak se k nám zachoval a postupně začaly nenávidět každýho člověka na týhle planetě. I svý rodiče a samy sebe navzájem.



Sedím tu a v ruce otáčím sesterským náramkem, který nosí na ruce i ona. Pláču a vím, že mě slyší. Vy všichni mě slyšíte.

Pondělí

29. ledna 2018 v 23:01 | L.R.
V pondělí po škole chodím do jedný z nejvyšších budov v tomhle městě. Do sálu ve třetím patře s velkejma oknama, dřevěným obložením a laciným tmavě zeleným kobercem. Pokaždý se posadím na modrou plastovou židli a pořádně se nadechnu toho dýhovanýho odéru.
Civím na mraky za oknem. Na nádherný líný útvary prosvícený sluncem a přihlouple se usmívám. Seděla bych tu ve skoro prázdný místnosti věčnost. Klidně i dvě.

Jenže já věčnost nemám. Vytahuju noty a můj nejmilejší kus smrkovýho dvěva. Utáhnu smyčec a rozhýbu prsty.

Hraju. Hraju jakoby měl skončit svět a tyhle mraky předemnou padnout k zemi, jako kdybych už nikdy neměla vyjít ven a slyšet cokoliv jinýho. Hraju celý dvě hodiny a nevěřím tomu, že něco tak krásnýho tvořím já. Hrozně se mi líbí, že mě nikdo nevidí a neslyší. A já tu přesto sedím, hraju a existuju. Jenom sama pro sebe a pro učitelku, která mě doprovází na klavír.

Sbalím violoncello do černýho futrálu, strčím si do pusy malinový lízátko a mizím.

Každý pondělí.

Sobota1

28. ledna 2018 v 16:46 | L.R.
https://open.spotify.com/track/0mkjekH9rwp4Fg5PxzUTrd?si=gqTupEp8TK6bmZSbFskoKA


Restaurace

23. ledna 2018 v 23:05 | L.R.
Den 23

Přemýšlíš o všech těch dívkách a ženách, které se ti kdy líbily.
Pochybuješ o chvílích, které jsi trávil někde jinde a semnou.
Představuješ si oči tý holky, co bydlí ve vedlejším bytě. Její vyzáblý bledý ruce a co všechno by se s nima dalo dělat.
Obdivuješ zámožný dámičky, co vídáš na plesích oděný ve zlatých šatech a chtěl bys je požádat o tanec. Aspoň jedinkrát.
Ze spaní šeptáš jméno tý černovlásky z večerky. A taky dost částo dochází víno, který neprodávaj nikde jinde.


Sedíme tu spolu. V restauraci, kde jsi mě našel.

Zírám na tebe a usrkávám vína. A taky tě miluju a potřebuju se opít.

Tak cěho se bojíš?

Opusť mě.

Zdi

20. ledna 2018 v 22:42 | L.R.
Cítím, že se mi tento text tolik nelíbí. Netuším, jak se do toho vcítit a ani jak to upravit. Ale chci, aby to tady bylo. Na všem plánuju pracovat.


Čtvrtek

11. ledna 2018 v 22:50 | L.R.
Den 11

Sedím v kuchyni a jím vejce se slaninou. Teda spíš slaninu s vejcem, protože jsme ji měli hodně. V hlavě si pobrukuju nesmyslný melodie.
Moje myšlenky se slévají do beztvárný hmoty stejně jako jídlo na talíři.

Poslouchám svoji mámu, jak telefonuje a odhaduju, jakej žije vlastně život. Naleju si ještě trochu džusu.
Řeší se svým přítelem, co budou vařit k obědu v sobotu a kdo přijde na nedělní oslavu. Nebudu tu.
Stěžuje si, na různý lidi. Neznám je. Nedá se tu jíst.

Přemýšlím, co dělá většinu času, co není v práci. Popravdě to moc nevím. Jak bych mohla, když tu nebydlí.
Asi pořád řeší, co koupit k jídlu a ostatní lidi. A taky co si vzít na sebe. Myslím, že to je normální. Že tohle lidi dělají. Občas se zasměje svýmu vtipu a zavolá mi. To je skoro jedno a to samý.

Přijde mi to naprosto neskutečný.
Jen tu tak sedím v kuchyni u svýho jídla. Už přes dvacet minut. Ve čtvrtek v devět večer se svoji mámou. Zabodnu vidličku do slaniny.
Ještě pořád poslouchám její fádní stěžování na stupidní věci a přemýšlím o svých fádních a stupidních nápadech.
Nemám na co bych si stěžovala. Ani na tohle si nestěžuju. Jen o tom dost pochybuju.
Odnáším prázdnej talíř.

My se nepotkali

1. ledna 2018 v 19:31 | L.R.
Viděla jsem tě za oknem.
A jindy jsem s tebou mluvila.
Mihl ses v autobuse.
Problikl mi mobil s tvou zprávou.
Ucukla jsem, když ses dotkl mé ruky.
Párkrát tě ani neznala.
Jsem blázen.
Vídám tě ve snách a představách, které samy přicházejí a zase mizí.
Slýchám tě na milisekundy v televizi.
Vídám tě ve školním časopise.
Občas tě slyším se smát.
V davu zahlédnu tvé oči.
Pamatuju si každou tvou větu a zpozorním, když ji někdo vysloví.
Každým dnem tě hledám a nenacházím.
Objevíš se a zmizíš.
Nestačí mi pár sekund.
Blouzním.


Jsi mými ztracenými láskami a marnými nadějemi.
Hledám tě a vím, že nenajdu.

Kam dál