Únor 2018

Co tohle všechno vlastně znamená aneb jedna velká nesrozumitelná báseň o životě

19. února 2018 v 23:25 | L.R.
Inspirováno Kvílením,( Allen Ginsberg).

Vidím roztříštěnou lahev na silnici a její lesknoucí se střepy v pouliční lampě.
Lidi, co každej den jezdí přeplněnýma autobusama do debilních prací a děti bohatejch rodičů, co pálej peníze pro zábavu.
Feťáky, svině a alkoholiky na ulicích a feťáky, svině a alkoholiky ve velkých sálech s křišťálovými lustry.
Vidím hloupý lidi v médiích. Politiky. Vidím učitele ztracené ve svém oboru nebo spíš životě.
Vidím lásku, málo lásky a rozmazaný obličeje. Pornoherečky a jejich velký kozy.
Tátu jak kupuje maso ve slevě. Hodiny, co odtikávaj můj čas.
Dítě, co ještě věří. Sebe?
Prázdný rozpraskaný talíře od polívky a mahagonový stoly. Mladý kluky a zničený ruce od práce. Noční kluby a mrtvý duše.
Světla a jednopokojový byty s růžovýma stěnama.
Hladový lidi krmený lží.
Trávu v krabičkách od balzámu na rty. Vizionáře. Potopený lodě.
Ztracený iluze a můj čas, kterej prosedím ve škole.
Absurditu. Vidím úsměvy lidí a nereálnej svět, kterej existuje jen někde v učebnicích.
Děti, co přelejzaj ploty. Zoufalý ztracence.
Noční ulice a paneláky. Zlatý zapalovače. Auta a všechno možný z druhý ruky. Život z druhý ruky. Lidi, co mě nutí a nudí.
Vidím sama sebe v půl dvanáctý večer a myšlenku na další den.
Vidím sama sebe a slyším slaboučký, sílící
Kvílení.

Krabice levnýho džusu

13. února 2018 v 22:25 | L.R.
21:55
Jedeme ve starý fialový dodávce a všichni jsme navlečený v zimních bundách. Smějeme se H., kterej už má dost upito z velký krabice s džusem a vodkou a nutí svoji mámu pořád a pořád dokola, aby zapla to starý radio na palubovce. Chce písničky. A dožaduje se jich už pěknou chvíli.

Popadáme se smíchy při každým jeho opilým pokusu přesvědčit ji, aby zmáčkla ten zatracenej spínač .
Já i K. jsme už úplně rudí od smíchu. Je tu teplo. Nejmíň milion stupňů. Máma H. už je pěkně rozzlobená, ale jen na oko. Má asi metr padesát a nikdy se nedokáže naštvat doopravdy. Ne, že by to nějak spolu souviselo.

Hvězdy nádherně zářej a silnice jsou prázdný. Jsme tu sami mezi loukami a lesy a dělí nás pouze dveře auta. Slyším to ticho kolem. Můžu dýchat ničím nerušenej vzduch. Napiju se z velký krabice. Sotva ji udržím v rukou. Je příšerně těžká.

Z auta jsme vyskákali u kontejnerů. H. s sebou vzal naši krabici džusu. Nutí nás, abychom pili. Hlasitě huláká a cpe nam ji před obličej. Musíme ji dopít. Netuším, co tady vlastně dělám. Nahlas se smeju.

Jsem před klubem. Kluci zmizeli v davu a já tu stojím jako sirotek. Mezi všema těma ztracenrejma lidma, co tu stojej úplně neztracený se svýma kámošema a zvrhlýma budocnostma, já sama v černých riflích a v možná moc velký bundě s krabicí od džusu v ruce. Je pro mne teď vším a jediným hmotným majetkem.

Nechávám ji na parapetu a vycházím do nekončícího chaosu. Všechny svý neděje, strachy, temnoty a myšlenky zůstávají tady. Venku.
Utíkám. Běžím se ztratit ještě víc mezi lidi znovunalezený temnotou.

Proč o ten nadpis tolik jde ?

5. února 2018 v 22:18 | L.R.
Poslouchám Morissona a houpu se na židli. Už tak milion minut a za tu dobu mě nenapadlo vůbec nic zajímavýho.
Taky mě dneska dvakrát málem přejelo auto. Pořád se houpu.
Přišla jsem třikrát pozdě a nikdo mi nevynadal. Neuměla jsem vůbec nic a posbírala chválu.Nechápu vesmír.
Neozvali se mi z práce, do který jsem psala a taky jsem zapomněla většinu věcí do školy. Nezáleží na tom, na ničem nezáleží.
Ušklíbám se.
Venku začalo sněžit.
Dám si zmrzlinu.

M

1. února 2018 v 23:57 | L.R.
Nechali nás samotný.
Po všech těch rocích špatných věcí to všechno skončilo a my zůstaly jen jedna pro druhou. Mama s tatou začali stavět nový životy a nás to vhodilo do prázdnejch ulic a naučilo dýchat špatnej vzduch předměstí. Nebát se deštů, ale lidí, kteří se vás snaží milovat. Přelízat ploty a scházet se se špatnými partami. Šíleně lhát a pochybovat. Trpět zevnitř kdekoliv venku. Kývat na sebe hlavou v přeplněným autobuse a civět na noční oblohu.Psát si zprávy ve dvě ráno a tvořit nový vesmíry. Vidět všechny ty paneláky pozhasínaný, jak naše naděje.
A já věděla, že pokaždý, když se vrátím domů, tak to vlastně neudělám. Ne jako dřív. Najdu prázný místo, kde se smály děti a rodily šíleně nádherný nápady. Nekonečný ticho a hladovou kočku. A někdy mámu. Nedokázala jsem se s ní bavit. Můj život se začal rozpadat na chození do školy a hltání prázdnoty. Cítila jsem, že lituju přítomnost. Ne sebe, ale celej vesmír kolem mě. Jak dopadl. Jak strašně osamělým se stal.
Až moc dlouho jsme dostávaly lekce a snažily se vstřebat všechnu tu lítost, která v nás zůstala a nutila nás žít tak mizerný životy. Jenže ta v tom věčným tichu vytvářela ozvěnu. Šířila se a my ji nesnášely. Nenáviděly jsme svět za to, jak se k nám zachoval a postupně začaly nenávidět každýho člověka na týhle planetě. I svý rodiče a samy sebe navzájem.



Sedím tu a v ruce otáčím sesterským náramkem, který nosí na ruce i ona. Pláču a vím, že mě slyší. Vy všichni mě slyšíte.