Březen 2018

Sobota

31. března 2018 v 22:53 | L.R.
Sedíme v baru na kraji ulice. Venku je teplo a příšernej klid. Jako kdyby se všichni lidi z tohohle města nacpali právě sem.
Pozoruju kluka za dřevěným barem, jak obratně omývá každej půllitr. Je příšerně přirozenej. Vypadá, jak kdyby si šel o půlnoci do ledičky pro mlíko. Nic těžkýho žejo.
Civí na mě těma svejma hnědejma velkejma očima a já míchám lžičkou svůj černej čaj. T. sedí vedle mě. Dala si ovocnej. Nerespektuju ovocný čaje, ale T. je úžasná. Je směsicí příšený zvrhlosti a takovýho klidu, že vás ta zvrhlost rozežere strašně pomalu na tak malý kousky, že si toho ani nevšimnete. Mluvěj, oba,zapáleně a vášnivě o narozeninovým dortu. Cejtim to teplo z venku. Dejchám ten zaprášenej temnej vzduch a nic mi nechybí. Právě teď tu chci sedět napořád.
Otočim se na stoličce, poposunu svý svý žlutý sluneční brýle na nose a koukám všude kolem. U zatmavenejch skel seděj v polstovanejch gaučích starý chlápci. Takový ty, co z baru ani nevycházej a prostě jen seděj a pijou svý pivo a občas houknou na toho kluka, aby přinesl dalsí. A on přesně ví jaký. Nemusí se ptát.
Stěny jsou obložený cihlama a kamera nad chlastem přepněnýma policema nefunguje. Dveře do kuchyně se samovolně pohupujou. Kluk za barem pořád leští sklenice a T. se směje svým ďábelským smíchem na celý kolo.

Střepy

17. března 2018 v 21:01
Rozbili jsme sklenice,
ze kterých pili naše polovičky.
Už netvoříme iluze,
naděje ani kličky.

Rozbili jsme světy,
které jsme dříve znali.
Umlčeli hlasy,
co po našich lžích se ptaly.

Žárem svých nadějí spálili
trny a jejich květy.

Proč lidé věří v Boha či bohy

17. března 2018 v 20:43

Lidé věří v osud, v sebe samotné, v zářnou budoucnost, na náhody, na peníze a nespočet dalších věcí. Věřit je přirozené. Věřit je lidské. Bez víry bychom byli jen nic nedělající chátrající indivdua bez kousku tenze a chtíče, potácející se životem. Každý lidský tvor a jeho duše potřebuje cosi, jež mu pomůže se vypořádat všemi strachy a pochybnostmi a posune ho vpřed.
Někteří jedinci se ale nespokojí jen tak s něčím nebo někým. Nebudou nikdy věřit v neuznávané maličkosti, pomíjivé objekty či nepotvrzené teorie a neověřené novodobé objevy. Potřebují modlu. Modlu, jenž převyšuje všechny ostatní. Neuvěřitelně silné něco, které je uznávanější než všechna ostatní cosi. Něco, které přináší naději, umožňuje vám v něj bezmezně věřit a vkládat své nekonečné naděje. Něco, které vám pomůže usmířit se s celým vesmírem.
A z tohoto důvodu, podle mého mínění, tady někde kolem nás existuje Bůh a ostatní neméně důležití bozi. Nesmrtelné, pro nás neviditelné, možná jen fiktivní výplody naší mysli, ikony a velkolepé modly.
Lidé se pod jejich pomyslnými křídly cítí více v bezpečí, jistí sami sebou. Odevzdávají se nekonečné víře za jejíchž pomoci se každý den zdokonalují, posouvají, rostou, plní své naděje a utvrzují se v ní. Za jejíž pomoci vytváří svůj, lepší svět.

Víra je pro nás všechny důležitou, troufám si říct, nejdůležitější životní záležitostí. At už v cokoliv, v tomto případě bohy. Pohání naprosto všechnu lidskou iniciativu a jakékoliv následné jednání. Věříme v něco. Vždycky. Každou minutu našich životů. Je určitě hezké a odvážné věřit. A my potřebujeme věřit, abychom byli odvážní. A dokázali věřit v něco opravdu velkého. Je na každém z nás, čemu přikládáme právě tuhle velikost a v co vklademe své naděje. Žijeme s vírou, abychom se stali velkými.

A proto jsou tu pro některé z nás
velcí bohové.

Můj toast

6. března 2018 v 23:43 | L.R.
Je půl druhý ráno v nějakou neděli.
A já sedím na židli ve svým pokoji a jím toast. Nádherně propečenej a se vším, co by v něm mělo být. S rozteklým sýrem a opečenou šunkou, rozpuštěným máslem a chlebem do zlatova. Myslím na ostaní lidi. Právě TEĎ někdo umřel. A taky se někdo narodil. Manžel s malým ulízlým knírkem podvádí svou manželku. Rozbil se talíř a někdo při plážovým volejbalu omylem hodil míč do moře. Stará brazilská žena přivolává děti k jídlu. Auto narazilo do jinýho auta. Muži se žlutou čepicí se zasekla noha v ledový puklině. Ve vesmíru explodoval bílej trpaslík. ,Sakra spadl mi kus chleba na stůl., Kočka seskočila z parapetu na vyhřátej chodník. Kluk se slunečníma brejlema se zamiloval. V zahradě se rozbila fontána a teď všude kolem stříká voda. Ženě středních let spadla kniha do kaluže. Stovky lidí si právě teď řeklo svý ano. A tisíce svý ne. Pihatej kluk píše esej o Hemingwayovi. Všichni mí přátelé spí. Neříkám,že ve dne je tomu jinak. Ředitel obrovský korporace právě odeslal poslední vůli notáři a neodkázal ani cent svý dceři. Nějaká žena strašně moc křičí. Děti si hrajou se psem na zahradě. Holka tančí na svým největším baletním představení. Pár tisíc lidí tiše a pomalu umírá, aniž by o tom někomu řekli. Nebo taky pár miliard. Třeba 7,5. Někdo na mě právě teď myslí. A nebo taky ne. Černovláska si horečně svlíkla tričko na demostraci. Umřela květina. Narodilo se dítě. Malej libyjskej kluk ulovil nabroušeným klackem vodního hada. Mýmu tátovi přišla výplata. Holka v pruhovanejch šatech si koupila lístek do lunaparku. Nezletilýmu klukovi se podařilo koupit víno. Starej chlap ze sousedního města pokuřuje na malym balkonku. Moje máma se v posteli otočila na druhej bok.
Jo, jsem bláznivá.
Usmívám se na kus chleba.

O tužku tu vlastně vůbec nejde

4. března 2018 v 22:46
S tužkou v ruce sedím u stolu vedle vchodu v neznámým podniku v jiným městě než obvykle. Jak jsem se sem dostala není vůbec důležitý. Nechápu, proč to lidi v textech tolik zajímá. Vždycky potřebujou vědět, jak se kde kdokoliv ocitl. Vlastně jim vůbec nejde o obsah. Jen o začátek a konec. Tak vám pro jistotu napíšu jen to mezitím.

Mý prsty a nesrozumitelný písmo osvětluje lampička. Neříkám, že se nudím, ale zábavou bych to taky nenazvala.Píšu na reklamní letáčky: Antitalent a pelmel, středa, 19:00.Tužku jsem si půjčila na baru. Chci si to tu zapamatovat. Chci si do paměti vrýt každej okamžik a tak je pojmenovávám,přiřazuju jim slova a ty čmárám na papír.
Když se sem chcete dostat, musíte přejít skoro prázdný parkoviště, kde stojí jen jeden starej bílej van a vyjít po železnejch schodech. Otevřít prosklený dveře se záclonkou a vejít. Celej interier je obloženej dřevem a vypadá to tu jako z nějakýho americkýho filmu. Nebo jako z obrazu od Hoppera. Je to tady strašně klidný a vůbec to na vás nepůsobí dojmem týhle doby. Nesnaží se vás to pohltit. Nechává vás to existovat a možná si i objednat pití a chilli brambůrky.
Bar se rozprostírá na celý pravý stěně a je zatraceně nádhernej. Nevím, jak vy popisujete barový plochy, ale mně se buď líbí nebo ne. A tenhle je senzační. Má polstrovaný barový stoličky i vylešťěnou obslužní plochu a všechny ty podsvícený skleněný poličky se spoustou výstavního alkoholu. Za nim stojí ten nejroztomilejší barman na celým světě. Pán s motýlkem a s příjemným hlasem. Vždycky, když někdo přijde, tak přiběhne a uvede ho ke stolu. A když lidi odchází, podrží jim dveře. U baru je s ním jeho manželka. Fascinujou mě.
Hraje tu Depeche mode. Vzadu na parketu tančí skupinka lidí. Nikdy jsem neviděla dospělý takhle tancovat. Jsou doopravdy volný. Pohybujou se s lehkostí po parketě a proplouvaj vzduchem. Nesnažej se rukama chytit jakoukoliv energii. Maj ji v sobě.
Proti mně hraje nějaká žena a muž kulečník. Ona to nezná a je dobrá. On má moc vysoký ego a nejde mu to. Právě se na mě podíval. Jako kdyby věděl, že o něm píšu. Popostrčím si brýle na nose a ušklíbnu se. Zase se trefila. On se vzteká. Čas plyne neuvěřitelně pomalu.