O tužku tu vlastně vůbec nejde

4. března 2018 v 22:46
S tužkou v ruce sedím u stolu vedle vchodu v neznámým podniku v jiným městě než obvykle. Jak jsem se sem dostala není vůbec důležitý. Nechápu, proč to lidi v textech tolik zajímá. Vždycky potřebujou vědět, jak se kde kdokoliv ocitl. Vlastně jim vůbec nejde o obsah. Jen o začátek a konec. Tak vám pro jistotu napíšu jen to mezitím.

Mý prsty a nesrozumitelný písmo osvětluje lampička. Neříkám, že se nudím, ale zábavou bych to taky nenazvala.Píšu na reklamní letáčky: Antitalent a pelmel, středa, 19:00.Tužku jsem si půjčila na baru. Chci si to tu zapamatovat. Chci si do paměti vrýt každej okamžik a tak je pojmenovávám,přiřazuju jim slova a ty čmárám na papír.
Když se sem chcete dostat, musíte přejít skoro prázdný parkoviště, kde stojí jen jeden starej bílej van a vyjít po železnejch schodech. Otevřít prosklený dveře se záclonkou a vejít. Celej interier je obloženej dřevem a vypadá to tu jako z nějakýho americkýho filmu. Nebo jako z obrazu od Hoppera. Je to tady strašně klidný a vůbec to na vás nepůsobí dojmem týhle doby. Nesnaží se vás to pohltit. Nechává vás to existovat a možná si i objednat pití a chilli brambůrky.
Bar se rozprostírá na celý pravý stěně a je zatraceně nádhernej. Nevím, jak vy popisujete barový plochy, ale mně se buď líbí nebo ne. A tenhle je senzační. Má polstrovaný barový stoličky i vylešťěnou obslužní plochu a všechny ty podsvícený skleněný poličky se spoustou výstavního alkoholu. Za nim stojí ten nejroztomilejší barman na celým světě. Pán s motýlkem a s příjemným hlasem. Vždycky, když někdo přijde, tak přiběhne a uvede ho ke stolu. A když lidi odchází, podrží jim dveře. U baru je s ním jeho manželka. Fascinujou mě.
Hraje tu Depeche mode. Vzadu na parketu tančí skupinka lidí. Nikdy jsem neviděla dospělý takhle tancovat. Jsou doopravdy volný. Pohybujou se s lehkostí po parketě a proplouvaj vzduchem. Nesnažej se rukama chytit jakoukoliv energii. Maj ji v sobě.
Proti mně hraje nějaká žena a muž kulečník. Ona to nezná a je dobrá. On má moc vysoký ego a nejde mu to. Právě se na mě podíval. Jako kdyby věděl, že o něm píšu. Popostrčím si brýle na nose a ušklíbnu se. Zase se trefila. On se vzteká. Čas plyne neuvěřitelně pomalu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 4. března 2018 v 23:13 | Reagovat

Haha, též jsem si psal deníčky. :)

2 uzivateluzexistuje uzivateluzexistuje | 5. března 2018 v 13:37 | Reagovat

Myslím, že je dobré s tím nepřestávat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama