Sobota

31. března 2018 v 22:53 | L.R.
Sedíme v baru na kraji ulice. Venku je teplo a příšernej klid. Jako kdyby se všichni lidi z tohohle města nacpali právě sem.
Pozoruju kluka za dřevěným barem, jak obratně omývá každej půllitr. Je příšerně přirozenej. Vypadá, jak kdyby si šel o půlnoci do ledičky pro mlíko. Nic těžkýho žejo.
Civí na mě těma svejma hnědejma velkejma očima a já míchám lžičkou svůj černej čaj. T. sedí vedle mě. Dala si ovocnej. Nerespektuju ovocný čaje, ale T. je úžasná. Je směsicí příšený zvrhlosti a takovýho klidu, že vás ta zvrhlost rozežere strašně pomalu na tak malý kousky, že si toho ani nevšimnete. Mluvěj, oba,zapáleně a vášnivě o narozeninovým dortu. Cejtim to teplo z venku. Dejchám ten zaprášenej temnej vzduch a nic mi nechybí. Právě teď tu chci sedět napořád.
Otočim se na stoličce, poposunu svý svý žlutý sluneční brýle na nose a koukám všude kolem. U zatmavenejch skel seděj v polstovanejch gaučích starý chlápci. Takový ty, co z baru ani nevycházej a prostě jen seděj a pijou svý pivo a občas houknou na toho kluka, aby přinesl dalsí. A on přesně ví jaký. Nemusí se ptát.
Stěny jsou obložený cihlama a kamera nad chlastem přepněnýma policema nefunguje. Dveře do kuchyně se samovolně pohupujou. Kluk za barem pořád leští sklenice a T. se směje svým ďábelským smíchem na celý kolo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 5. dubna 2018 v 20:31 | Reagovat

Geniální, už ti chybí jen svléct toho kluka!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama