Květen 2018

Všechno a nebo nic.

Včera v 16:11
https://www.youtube.com/watch?v=ZAYZmIfHEiU

Sedíme v kavárně v hlavní ulici týhle části města.
Míchám stříbrnou lžičkou kafe a mluvím o všech těhlech písmenech a slovech.
Chci jim vdechovat život, říkám.
Popisuju mu kolik myšlenek mi proběhne hlavou během minuty.
Míšení pocitů a slov.
Jak nádherně se cítím, když můžu psát.
A jak moc mi to právě v tomhle městě nejde.

Už dávno jsem přerostla přes jeho hrany.
Před jak dlouhou dobou se mi začali zajídat místní lidi.
Jak rychle tu zmizí inspirace.
A jak moje texty už nevítí, pouze světélkují.
Bojím se, že vyhasnou.

Taky jsem se přiznala, že proto chci zmizet.
Vymazat předchozí život, všechny čísla z telefonu a svý chabý vzpomínky na nejhorší.
Zapomenout na všechny falešný kamarády a bolestný situace.
Ve svým srdci cítím smíření.
Vím,že jediný, co musím udělat, je zvednout se z týhle židle, popadnout všechny svoje věci a nadobro zmizet.
Odjet daleko a najít si něco opravdovýho.

Nemám co víc říct. Napiju se ze svýho šálku.
On se na mne dlouze zahledí a řekne jenom: "Napiš mi, o všem."

Hvězdy

Středa v 23:34 | L.R.
Odcházím jako poslední z palačinkový party, přeju všem dobrou noc. Vůbec se mi nechce domů. Pod kůží mám víc než jen vodu a v hlavě mi poletuje milion myšlenek. Klopítám po kamenný cestě a chci se smát. Ani nevím čemu. Sobě? Týhle ulici s jenou pouliční lampou? Lehkosti bytí?

Za 8 hodin mám sedět na židli ve svý škole a ted se tady motám mezi hvězdama, kamením a myšlenkama někde v kapitalistický čtvrti města přiopilá v modrý bundě.

V ulici s řadovkama potkám kluka. V půl dvanáctý v noci na sebe jen tak civíme.
Chtěla bych jít za ním.
Sednout si na kanape v jeho obýváku a poprosit si o šálek horký čokolády.
Povídat si o hvězdách, věcech tam venku, našich nočních můrách, snech, přesvědčeních, knihách, opovážlivých myšlenkách a lidech, které jsme milovali.
Chtěla bych slovy definovat svoje pocity a oddělit místnost, ve které bychom seděli, od realného světa, nechat ji vznášet energií našich mladých životů a nadšení z přítomnosti sebe samých.
Říct nahlas všechny svoje tajemsví.
Mluvit o přátelích, kteří jimi vlasně nejsou.
Přijít na podstatu sledu událostí, osudu a neopětovaných lásek.
Oba chceme křičet svoje největší strachy a sny.
Mluvit o všem, co nás zraňuje.
Chceme se dávit vzduchem a nechat si od smíchu zarýt do obličeje vrásky.
Tančit po pokoji a plakat.
Chceme být skuteční.
Skuteční.

Co je zač?

13. května 2018 v 18:26

Štěstí je ušpinit si nohy od hlíny.
Nechat vlát sluncem zesvětlalý vlasy z okýnka v autě.
Cítit ledovou vodu mezi prsty.
Vnímat šum stromů a vůni šeříků.
Běžet jak nejrychleji dokážete.
Křičet a slyšet sám sebe.

Štěstí je nechat se pohltit myšlenkama.
Poslouchat symfonickej orchestr
a nechat se tou krásou rozbrečet.
Cítit svůj pot stékat po zádech.
Převalovat růžový víno v puse.
Pobíhat v dešti.

Štěstí je říkat ano a myslet ano.
Milovat a nikdy se nevzdat.
Smát se.
Brečet.
Vášnivě líbat.
Zpívat "hodně štěstí zdraví".
Opětovat dlouhý pohledy.
Dýchat a vydechovat.

Štěstí je svěžest okamžiku,
políbení životem,
kousek opravdovosti.
Tečka na časový ose.
Pocit zaklíněnej v situacích, lidech a místech.
I v nás.
V nás.